Chovatelské stanice zahraničí
Dysplazie loketního kloubu (dále DLK)
Dysplazie loketního kloubu je komplexní onemocnění, jehož podkladem je osteochondróza – defekt v kostnatění chrupavky v rostoucí kosti.
Dědičnost byla jednoznačně prokázána u odlomeného korunního výběžku (FCP) a osteochondrózy kloubní chrupavky kosti pažní (OCPD), u izolovaného loketního výběžku kosti loketní (UAP) se dědičný základ předpokládá. Dysplazie loketního kloubu není bohužel tak zřejmá jako dysplazie kyčelních kloubů, je obtížné ji zjistit a touto svojí podstatou představuje skryté a plíživé nebezpečí pro postižené psy.
Co je polygenní dědičnost?
Způsob dědičnosti znaku choroby, který není podmíněn jediným genem, nýbrž několika geny, z nichž každý má jen částečný účinek na vyjádření daného znaku. U takto přenášených znaků či chorob mají při jejich vyjádření značnou roli i zevní faktory zde např. způsob výživy apod.
Procentuální dědičnost DLK ze strany rodičů
Faktory přispívají ke vzniku DLK:
- Nadbytek vápníku
- Nadváha
- Rychlý růst
- Nadměrný pohyb štěňat
- Zvýšená hladina vit. D
Diagnoza a klinické projevy
Syndrom dysplazie loketního kloubu je diagnostikován kombinací klinických ukazatelů, pohmatem kloubů a rentgenovým vyšetřením. Palpačně můžeme najít otok kloubu, nejčastěji na boční straně kloubu. Při tlaku na vnitřní stranu kloubu projevuje pacient bolestivost. Pokud jsme schopni palpačně rozpoznat krepitace ("křupání"), můžeme předpokládat, ze se v kloubu již tvoří osteoartrotické změny.
Klinicky není možné rozlišit různé manifestace DLK. Postižení psi velmi často kulhají nebo mají abnormální chůzi, která je popisována jako nadměrné „pádlování“ a „mávání“ předními tlapami. Takovéto příznaky lze pozorovat již u psů ve stáří 4. měsíců. Ze začátku může být kulhání jen občasné, ale také trvalé, může být jen nevýrazné, ale také velmi těžké. Při chůzi je viditelná snížená hybnost v lokti. Často majitel pozoruje nejsilnější bolestivost po ránu a po delším odpočinku, většinou se kulhání zhoršuje po delší fyzické námaze. Zvíře může lokty vytáčet nebo naopak stáčet dovnitř a často stojí s nohami vytočenými ven.
Formy dysplazie loketního kloubu
1. Odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP) 
Tento typ onemocnění je nejběžnější formou dysplazie loketního kloubu u psů. Co přesně způsobuje FCP není dosud známo. Mnoho teorií poukazuje na abnormality při růstu kosti loketní a vřetení, dvou ze tří kostí, které utvářejí loketní kloub. Pokud nastane situace, že loketní kloub není správně utvářen, dochází k vyvíjení nepřiměřeně velkého tlaku na korunní výběžek kosti loketní, k ústupu chrupavky a kost pod ní se může zlomit. Ostatní části kloubu jsou obvykle zcela normálně vyvinuté nebo může docházet k dodatečným poškozením chrupavky, včetně OCD, až k závažnému poškození chrupavky. Příčinou odlomení korunního výběžku může být také poranění. Poškození vřetenní kosti v období růstu může zastavit její další vývoj a vzniká tak při pokračujícím růstu kosti loketní růstová deformita předloktí, což může také vést k odlomení korunního výběžku.
2. Medial Compartment Disease - MCD 
Tak se nazývá onemocnění, které představuje závažné až těžké případy FCP. Prognóza pro takové případy je spíše nejistá. V těchto případech je fragment kosti obvykle velký a došlo již k závažnému poškození chrupavky až do stádia, kdy v nejhorším případě, se celá chrupaka na vnitřní (anglicky medial) ploše tzv. obrousila. Bohužel, tento typ onemocnění se klidně může vyskytnout u psů mladších než 1 rok. Psi s diagnostikovaným MCD obvykle vyžadují déletrvající léčbu osteoartritidy a majitelé svých pejsků by měli uvažovat i o dalších možnostech.
3. Izolovaný loketní výběžek kosti loketní (Ununited Anconeal Process - UAP)
4. Osteochondróza (degenerace kloubní chrupavky) hrbolu kosti pažní (Osteochondrosis dessicans - OCD)
Příčinou osteochondrózy je porucha enchondrální osifikace chrupavky (= proměna chrupavky v kostní tkáň), která vede k zbytnění chrupavky a lokalizované, aseptické subchondrální (= hranice kost-chrupavka) a chondrální nekróze (tzn. odumírání tkáně). Vzniká nejčastěji v ramenním kloubu, kde se také dnes předpokládá určitá dědičnost pro predisponovaná plemena. Určitá místa chrupavky jsou u rychle rostoucího psa vystavena nefyziologickému tlaku. Tento zvýšený biomechanický stres brání lokální proměně chrupavky v kostní tkáň, vzniká lokalizovaná ischemie (místní neprokrvenost tkáně, která vede k její poškození až odumření; její podstatou je nedostatek kyslíku a živin ve tkáni spojený s hromaděním odpadních produktů) ve spodních vrstvách, chrupavka se nepřemění v kostní tkáň, místo toho zde dochází k nepřiměřenému zbytnění její vrstvy. Při určité tloušťce vrstvy není chrupavka v centru dostatečně vyživována, odumírá, nekróza praskne a vzniká defekt chrupavky, který se posléze může ještě dál uvolnit (anglicky tzv. "flap"), nebo se dokonce odtrhnout ("kloubní myška"). Tento stav je již výrazně bolestivý a projevuje se kulháním. Podobné léze vznikají často v několika kloubech na jednou.
5. Incongruence – nerovnosti v loketním kloubu
Tento stav nastává, když kosti vřetení a loketní nerostou stejnou rychlostí.To způsobuje poškození a obrušování chrupavky, protože kost pažní se správně nedotýká povrchů kosti loketní a vřetení. Tak se stává, že určité body dotyku jsou přetížené, což vede k fragmentaci korunního výběžku na vnitřní ploše kloubu a ke vznikům dalších abnormalit.
Zdroj: Vetcentrum
Nikola Kratochvílová, 2012