„OBDOBÍ REAKTIVNÍCH AUSTRALÁKŮ“
Hlídací instinkt by se zkráceně a velice zjednodušeně dal popsat jako reakce psa na podezřelé situace štěkotem. Míru podezřelosti dané situace vyhodnocuje pes na základě několika parametrů. Mezi hlavní z nich považuji zkušenost a sebevědomí (vyrovnaná povaha).
Psychika každého jedince podléhá jistému vývoji. Základní mezníky tohoto vývoje jsou: štěně, puberta, dospělost, stáří, při čemž každé z těchto období má svá specifika.
Mezi 4. a 18. měsícem dochází nejčastěji k prvním projevům hlídacího instinktu, což je právě v období, kdy má štěně velice málo zkušeností s tím, co je všední, výjimečné a podezřelé. A navíc s ohledem na vývoj psychiky dochází k přirozenému kolísání sebevědomí psa. Jak jsem již naznačila v předchozích článcích: „adekvátně“ pracovat s hlídacím instinktem „dovede“ jen vyrovnaná povaha.
V tomto období tedy může dojít k tomu, že se štěně dostane velice často do situace, kdy má nedostatek zkušeností, sebevědomí, ale silný hlídací instinkt, což může být slušným základem pro problém.
Na internetových diskusích se pak často objevují příspěvky ve stylu: „Můj pes najednou začal na procházkách štěkat na lidi.“ „V noci poštěkává na cokoliv, se jen šustne.“ „Moje štěně je agresivní.“ atd. V drtivé většině jsem skutečně toho názoru, že se jedná o oběti „období reaktivních australáků“. Tedy období, kdy jim vše velí: „hlídej!“, ale nemají pro to jak dostatek sebevědomí, tak zkušeností.
Další, dle mého názoru cennou, informací je také fakt, že štěkot nemusí být jen nástrojem hlídacího instinktu, ale také způsobem, jak od podezřelého objektu získat nějaké informace. Nejistí psi velice často štěkají právě proto, aby podezřelý objekt vyburcovali k reakci, která by jim napověděla, kam si dotyčného zaškatulkovat.
Možný způsob řešení: Ve většině případů tento problém sám vymizí v průběhu dospívání s nárůstem zkušeností a sebevědomí jedince. Silně reaktivní i nadále zůstávají pouze nevyrovnaní jedinci. Přes to se asi drtivá většina z nás s takovou radou nespokojí ;o)
Velice efektivní jsou v tomto případě hry využívající principu přenosu hodnot, kdy se hodnota odměny, která následuje, přenáší na předešlé chování či objekt, který daný jedinec sleduje. Pro tuto situaci se nám hodí hra „podívej se na…“
Co potřebuji zvládnout, než začneme hru hrát?
Ideální je mít nabitý marker (klikr, slovo,…), abych měla možnost označit žádoucí chování. Dále je za potřebí mít perfektně zvládnutou hru chytání za obojek.
Rozcvička na úvod:
Vřele bych doporučila si hru „podívej se na…“ nejprve zkusit na nečisto. Pro tyto účely jsou vhodná místa, kde můj pes nemívá problém. Například rušnější parky, kde se pohybuje mnoho lidí a psů. Ve většině případů bývají problematické situace, které se stanou za šera či v noci nebo na procházkách, kde se najednou někdo „vynoří“.
Pohodlně se usaďte uprostřed dění v parku a kdykoliv se váš pes podívá se na člověka nebo psa, použiji marker a následně odměním pamlskem či hračkou vysoké hodnoty.
Na ostro:
Platí totéž, co při práci na nečisto, jen zapotřebí mít vždy minimálně o krok před vaším psem. Pozorně sledujte okolí i reakce svého psa. V případě, že selže lidský faktor a nestihneme odměnit pohled, který vždy předchází „uštěkané reakci“. Zastavíme reakci psa chycením za obojek a psa odvedeme na vzdálenost, ve které se uklidní. Za vhodné také považuji použití konejšivého signálu „rozdělování“, kdy se poté, co psa chytíte za obojek postavíte mezi podezřelý objekt a svého psa. Pracujte pouze se vzdáleností od podezřelého objektu, nikdy svému psovi nebraňte v možnosti jej nadále sledovat. Dokud nezačnete sklízet ovoce své práce, vřele doporučuji mít psa pod kontrolou na vodítku.
Za naprosto fatální chybu považuji použití pozitivních trestů (okřikování, používaní fyzických trestů, vycukání na obojku). Umocňovat projevy nejistoty strachem z trestu považuji mírně řečeno za nešťastné.
1. POVAHA
3. REZERVOVANOST K CIZÍM LIDEM
Autor: Veronika Gesierichová